Můj příběh
Občas mi lidé pokládají zdánlivě jednoduchou otázku, jak dlouho už fotím. Stručná odpověď by nejspíš zněla, že fotím tady a teď. Na ničem jiném totiž ve skutečnosti nezáleží....
Jmenuji se Matouš Bárta a jsem profesionální fotograf.
Nebyl jsem jím odjakživa a netoužil jsem jím být, když mi bylo šest. Netoužil jsem však být ani popelářem.
Moje budoucnost přede mnou ležela jako neznámé území a tak to bylo také správně.
Můj táta samozřejmě, tak jako tehdy skoro každý, fotil a zvětšoval fotky doma v koupelně. Byla to pro mě běžná součást dětství a občas jsem s ním seděl v červeném šeru a sledoval, jak se pod zvětšovákem po mém dědovi rodí fotky. Fotil Zenitem E, který se musel zalepovat kobercovou páskou aby těsnil a který se musel přetáčet s chirurgickou jemností, protože jinak trhal filmy.
Tím stejným Zenitem jsem začal fotit v patnácti, abych mohl jít studovat fotografii do Brna. Tam jsem začal rozvíjet svoji vrozenou pečlivost a technickou preciznost. A víc než dřív se začal dívat na svět kolem sebe.
Dnes jsem dvakrát starší, mám skvělou milující ženu, dvě děti a dvě kočky.
A taky se živím fotografií.
Něco co bych si před patnácti lety nedokázal představit.
Během školy jsem hodně četl a pokoušel se psát povídky. Nikdy jsem se do toho však nevpravil tak, abych s tím byl spokojený. Až později jsem přišel na to, že nemusím být spisovatel, abych mohl vyprávět příběhy. Všechny schopnosti, které jsem postrádal při psaní, už mám. Jen v jiné oblasti.
Stejně, jako se dá ovládnout cizí řeč tak, že v ní začnete myslet, já během těch let, co se dívám a vnímám obrazy, jež mě obklopují, se naučil myslet ve fotografiích. Kompozice, načasování a skladba obrazu ke mně přicházejí jaksi podvědomě. Každé focení je jiné a jedinečné.
To, kde jsem dnes, je výsledkem mé předchozí práce.
Rád využiji vše, co jsem se cestou naučil, pro vytvoření vašich jedinečných fotografií.
Jmenuji se Matouš Bárta a jsem profesionální fotograf.
Nebyl jsem jím odjakživa a netoužil jsem jím být, když mi bylo šest. Netoužil jsem však být ani popelářem.
Moje budoucnost přede mnou ležela jako neznámé území a tak to bylo také správně.
Můj táta samozřejmě, tak jako tehdy skoro každý, fotil a zvětšoval fotky doma v koupelně. Byla to pro mě běžná součást dětství a občas jsem s ním seděl v červeném šeru a sledoval, jak se pod zvětšovákem po mém dědovi rodí fotky. Fotil Zenitem E, který se musel zalepovat kobercovou páskou aby těsnil a který se musel přetáčet s chirurgickou jemností, protože jinak trhal filmy.
Tím stejným Zenitem jsem začal fotit v patnácti, abych mohl jít studovat fotografii do Brna. Tam jsem začal rozvíjet svoji vrozenou pečlivost a technickou preciznost. A víc než dřív se začal dívat na svět kolem sebe.
Dnes jsem dvakrát starší, mám skvělou milující ženu, dvě děti a dvě kočky.
A taky se živím fotografií.
Něco co bych si před patnácti lety nedokázal představit.
Během školy jsem hodně četl a pokoušel se psát povídky. Nikdy jsem se do toho však nevpravil tak, abych s tím byl spokojený. Až později jsem přišel na to, že nemusím být spisovatel, abych mohl vyprávět příběhy. Všechny schopnosti, které jsem postrádal při psaní, už mám. Jen v jiné oblasti.
Stejně, jako se dá ovládnout cizí řeč tak, že v ní začnete myslet, já během těch let, co se dívám a vnímám obrazy, jež mě obklopují, se naučil myslet ve fotografiích. Kompozice, načasování a skladba obrazu ke mně přicházejí jaksi podvědomě. Každé focení je jiné a jedinečné.
To, kde jsem dnes, je výsledkem mé předchozí práce.
Rád využiji vše, co jsem se cestou naučil, pro vytvoření vašich jedinečných fotografií.
